Zdroj: Taborsky

7.4.2011

Autor: Alena Šatrová

České mozky odcházejí. Tahle věta rozhodně nepatří do starého železa. Pětapadesátiletá Libuše Bushka Bryndová by toho mohla být důkazem. Uvažuje o zahraničí. Jde přitom o ženu, se kterou se ve znalostech o využití konopí v léčitelství může srovnávat jen málokdo. Snad jen profesor Hanuš z Jeruzaléma, který je v této oblasti velkou autoritou.

Pokud budete mít Bushku, jak jí kamarádi říkají, mezi svými přáteli na Facebooku, pochopíte, s kým máte tu čest. Zahltí vás nejrůznějšími odkazy a svými komentáři ke světovým událostem. Čte renomovaná zahraniční periodika, vyjadřuje se k politice české i zahraniční. Většinou hodně kriticky. Vystudovala střední chemickou školu a v malou laboratoř si proměnila i svou chalupu na venkově.

Když jste v roce 2008 rozvířila se svým konopím právnické vody a byla jste souzená, vřely i ty zlukovské. Říkala jste, že reakce lidí byly i zlé, že na vás mnozí pohlíželi jako na feťačku a ne na člověka, který konopím léčí. Už se situace uklidnila?

Řekla bych, že se naopak ještě zhoršila, protože zdejší lidi nedokázali přijmout osvobozující rozsudek a i nadále mne nazývají vyhulenou feťačkou, jak se naposledy stalo o masopustu. Za všeobecného mlčení to tady na mne vykřikoval jeden místní občan.

To asi hodně zamrzí.

Mě už to ani nemrzí, protože už jsem pro zdejší lidi v podstatě ztratila veškeré city. Jestli potřebují vesnickou čarodějnici, ať si k upalování a lynčování najdou někoho jiného. Já už si zase hledám dům v jiné vesnici v Jihočeském kraji. Chci se odstěhovat.

Tak to jste ubrala, protože jste mluvila o odchodu ze země.

Neubrala, emigrovat chci, ale nejdříve si na emigraci musím vydělat. Ale ve Zlukově zůstat nechci.

A čím si v současné době vyděláváte?

Živím se odbornými překlady a občas připravuji i překlady starých knih k novému vydání. Teď jsem například udělala knihu Stephena Kinga Rose Madder, která vyjde někdy v dubnu květnu. To jsou ale práce, které jsou nárazové a peníze z nich dostanu třeba až po půl roce po odevzdání.

Kdy a proč jste přišla zrovna do Zlukova?

Přišla jsem sem z Prahy na počátku roku 2006 a do Zlukova prostě proto, že tady byl dům, který vyhovoval mým požadavkům. Do té doby jsem ani netušila, že Zlukov existuje. A velmi ráda na jeho existenci zase zapomenu.

Jste Pražačka, která prožila několik let na venkově. Netoužíte se teď zase vrátit do města?

Já jsem se sice narodila v Praze, ale vyrostla na venkově. Nějakou dobu jsem žila zase v Praze, ale čím jsem starší, tím víc potřebuji venkov. Velkoměsto se mi postupem času líbilo čím dál méně. V té době jsem byla hodně nemocná a potřebovala se z toho dostat, proto jsem se odstěhovala na venkov. Než jsem se tady stačila dát dohromady, tak mne udal režisér Karel Koula ve svém pořadu, který natočil tak, abych v něm vyzněla jako feťačka. Jak se později přiznal, chtěl rozpoutat moje stíhání, abych měla příležitost ukázat světu, jak úžasná jsem konopná aktivistka.

To se mu také podařilo.

Ano, výsledkem bylo, že jsem skutečně byla stíhaná a tři roky se soudila. Pak jsem konečně byla osvobozená a dnes jsem v České republice prakticky jediným člověkem, který má legalizované konopí. Soud totiž uznal, že ho pěstuju výhradně pro léčebné účely.

To jsme se vzdálily Zlukovu. Jak se k vám tedy lidé chovají, že se chcete odstěhovat?

Mám blbý pocit jen vylezu z vrátek, i malý kluk na mne pokřikoval sprostá slova, a ve škole se je určitě neučí. Já tu cítím všeobecnou nenávist, vlastně si zvykli, že tři roky mne tu ponižovali a pomlouvali a já se nemohla ozvat, protože jsem byla stíhaná. Teď najednou by mě měli uznávat? To přece nejde, oni potřebují otloukánka, na kterém si mohou vybít svoje frustrace.

Právě v tomto by vás víc ochránilo město.

Jenže kde bych ve městě pěstovala konopí? Já potřebuju vesnici a barák, abych mohla pracovat, protože laboratoří je mi dům i dvůr. Potřebuji prostor.

Neříkejte, že tady nemáte žádné přátele.

Tady z vesnice je to jedna stará paní, kterou léčím. Jinak nikdo.

S kým za celé dny promluvíte?

S prodavačkou v obchodě, nebo s nikým. Když jsem měla loni v listopadu narozeniny, nepřišel mi popřát ani jeden člověk, ani jeden člověk mi nezatelefonoval.

Snažíte se do zdejšího života nějak zapojit?

Snažila jsem se. Dokonce nový starosta než pochopil, jak to tady ve vesnici chodí, tak mě těsně po svém zvolení požádal, zda bych mu pomohla najít partnerskou obec v Rakousku. Výsledkem bylo, že já měla několik tipů, ale když jsem po něm chtěla základní parametry, abych věděla, co si Zlukov přesně představuje, nic se nedělo. O masopustu mi slíbil, že mi je dodá. Dodnes čekám. Zřejmě pochopil, že by ho kvůli mně vyštípali, protože já jsem tady považovaná za někoho, kdo ani nemá právo Zlukovu pomoct. Já jsem jen od toho, abych jim dělala ostudu. Loni mi přišel v jedenáct v noci vyhrožovat opilý člověk, který teď sedí v zastupitelstvu. Rozmachoval se a vykřikoval, že dělám Zlukovu ostudu. Že mi to přišel vysvětlit. Kvůli němu jsem poprvé od revoluce nešla k volbám, protože jsem ho viděla na kandidátce a tady byla jen jedna.

Nezanevřete na lidi?

Proč? Vždyť všichni nejsou tak blbí.

Možná je to všechno proto, že se tady moc neví o výsledcích vaší práce. Vy přece máte i významný, byť neoficiální, objev?

To je pravda, zvláště v poslední době se mi podařil dost význačný objev. Přišla jsem totiž na výrobu konopného výtažku v tekuté podobě. Ten pak je možné použít mnoha způsoby, protože s tím klasickým výtažkem v podobě tak zvaných Fénixových slz se moc pracovat nedá. Můj výtažek, jehož příprava je sice o něco složitější, mi dovoluje vyrobit lék, který je ekvivalentem britského Sativexu v hodnotě čtyř tisíc korun. Já mám náklady necelých dvě stě korun a lék je možné použít na léčbu prakticky veškerých autoimunitních nemocí, či vyrobený z jiných odrůd konopí i pro některé další.

Jaké s ním máte plány?

Velké. Už jsem z výtažku vyrobila první dva produkty – první je konosprej, to je ten ekvivalent Sativexu, druhým přípravkem je krém proti vráskám.

Než se léky začnou vyrábět a používat, musí být odzkoušené. Jak je to s těmi vašimi?

Zkouším je na sobě a pak na lidech, kteří už mají s konopím zkušenosti.

Můžete na tom vydělat?

Samozřejmě by se vydělat dalo, kdybych nedbala na zákony. Ačkoli si o mně mnoho lidí, zvlášť tady ve Zlukově, myslí, že je překračuji, není to pravda. Já zákon hrozně nerada překračuju. Když jsem pěstovala konopí, tak jsem sice věděla, že je to protizákonné, ale zároveň jsem si byla jistá, že při podrobné analýze toho zákona se zjistí, že to protizákonné není. K vysloveně protizákonné činnosti já má fakt odpor. Každý je nějaký, já jsem poctivá. Proto taky nejsem bohatá. Měla jsem v životě hodně příležitostí, kdy jsem mohla nepoctivostí, třeba korupcí, získat obrovské peníze. Mně ale poctivost byla vždycky dražší než ty peníze. Když člověk přijde o všechno, což se mi v životě stalo, tak lidská důstojnost je to jediné, co mu zbyde. Když o ni nedbalostí přijde, už nemá nic. Tohle mě vždycky zachránilo, pak jsem se mohla odrazit od dna. Protože jsem se na sebe mohla podívat do zrcadla.

Co se tenkrát stalo?

Když emigrujete s malým dítětem, bez peněz a bez člověka, který by vám pomohl, tak se na dno zákonitě dostanete. Ty zkoušky pro mne ale byly hrozně pozitivní, a nebylo jich málo. Například se mi zabil snoubenec jen pár týdnů před svatbou. To člověka hodně potopí. Pak jsem ale pochopila, že je mi to souzený a že se tím nesmím nechat zlomit, ale ty zkoušky využít. Takže jsem se naučila trpělivě počkat až skutečně budu na tom dně a pak se odrazím nahoru. Jako bych byla Fénix, který shoří v popel a znovu se narodí. Silnější a krásnější než byl předtím.

Když se otočíte zpátky, jste se svým životem spokojená?

Jo, jsem, protože je strašně zajímavý. Ony i ty nepříjemnosti mi hrozně moc daly. Vlastně jsem zjistila rozsah svých možností, schopností odolávat… Taky mne to posílilo, teď  jsem jak kalená ocel.

Vy byste nic nevymazala?

Lituji jedině toho, že jsem se sem v roce 1995 vrátila z Belgie. V emigraci jsem žila čtrnáct let a zase se do ní klidně vrátím. Já se lehce adaptuji na nové prostředí a mluvím čtyřmi světovými jazyky, ve kterých jsem schopná i pracovat. Důležité je, že se mi dalo dohromady zdraví, protože ještě před rokem jsem před sebou viděla tak deset let… a pak konec. Ani já jsem nevěřila, že mě to konopí dostane tak nahoru. Zhubla jsem pětadvacet kilo, hladina cukru je skoro na normálu a už mě nebolí klouby. Taky i přes svoje astma můžu zase po patnácti letech z plna hrdla zpívat (na důkaz zazpívala písničku Karla Kryla o nevidomé dívce). Hlavně ale teď  dokážu intenzivně i patnáct hodin denně pracovat a nezničí mě to.

Kde jste mohla být, kdybyste se do Čech nevrátila?

Co já vím, možná bych prožila nudný život nějakého bruselského úředníka.

Jaký máte vztah k této zemi?

Vždycky jsem byla velkým vlastencem. Když jsem odcházela, bylo to fakt s těžkým srdcem a se slzami v očích. Když jsem se vracela, tak i když si kolem všichni ťukali na čelo a zrazovali mě, já chtěla pro tuhle zemi něco dobrýho udělat. Kdyby se ona ke mně zachovala lépe, mohla mít z mých objevů a práce velký prospěch. Ale tady se mi dostalo jen urážek, nadávek a obviňování z nekalostí. Místo uznání, které mám v zahraničí, se mi tady dostává naprostého odmítnutí a já si přestávám této země a jejích lidí vážit. Ne pouze vlády, ale i lidí, kteří ji nechají konat a místo toho, aby se obrátili proti těm, kteří jim škodí, vybíjí si svůj vztek na cikánech nebo na těch nejubožejších.

Bude tedy tento odchod jednodušší?

Určitě, já budu odcházet s lehkým srdcem a velkou úlevou.

Máte tady ale syna.

Přes rok jsem ho neviděla.

Umíte se vybrečet?

Samozřejmě, ale tohle jsem si už vybrečela a teď jsem v pohodě. Smířila jsem se s tím, že jsou věci, které zlomit nejdou a že tenhle národ potřebuje spíš otloukánky než lidi, kteří něco dovedou. Když od nás odcházejí mladí vědci, není to jen kvůli penězům a lepším možnostem k bádání, ale protože se bojí, že když něco dokážou, ostatní je tady utlučou.

Hrají ve vašem životě nějakou roli muži?

A to je co? (smích). Vzhledem k tomu, že už dlouho jsem nepoznala muže, který by mi, jak se říká, za to stál, tak to místo je prázdný.

Chybí vám?

Samozřejmě mi chybí. Ale než chlapa jen kvůli sexu a tedy bez vztahu, tak jsem raději sama. Já potřebuju ve vztahu důvěru, ale takovýho chlapa jsem tady za šestnáct let nenašla.

Teď upínáte pozornost do Maroka, co si mám představit?

Že jak mám ve zvyku snažit se pomáhat lidem, do kterých se nejvíc kope a jsou pronásledovaní, poslala jsem otevřený dopis marockému králi, kterým ho žádám, aby propustil z vězení jednoho aktivistu za lidská práva. Taky bojuje za to, aby se konopí nevyužívalo na výrobu hašiše, ale léků. Protože se postavil proti mocným pašerákům hašiše, dostal se do vězení. V rámci Evropské koalice pro spravedlivou a efektivní drogovou politiku (ENCOD), jejíž jsem členem, jsme se rozhodli, že uděláme akci na jeho osvobození. Jako ostatní lidé jsem poslala ten dopis na marocké velvyslanectví v Praze, aby ho předali králi.

Už máte nějakou odezvu?

Představte si, že mi odpověděli, že se pan chargé d´affaires se mnou chce osobně setkat. K tomu ale nedošlo, protože do Prahy se mi nechce, tak jsem mu napsala, aby přijel sem. On mi pak volal a hrozně ho nadchlo, že jsem kontaktovala rodinu toho aktivisty a že jsem ve styku s jeho bratrem Aminem. To ocenil. Teď to vypadá, že ho propustí. A možná tomu pomohla i moje intervence.

Republish