Bulletin ENCODu o protidrogové politice v Evropě

Leden 2015

Úvahy o opiátové substituční léčbě

V Evropě procházela válka proti drogám několika fázemi – od hrubé kriminalizace veškerého užívání drog až po uznání “lékařského použití” u některých drog. Diskurs se mění v závislosti na odborných poznatcích, které jsou často pod zřetelným vlivem jak stávající politiky, tak veřejného mínění.

Někteří odborníci říkají, že první legální programy distribuce substitučních látek opiátů se v časných 90. letech vyvinuly jako odezva společnosti na šíření infekčních onemocnění a že se to dělo na žádost sociálních pracovníků a veřejnosti, která chtěla dosáhnout snížení počtu krádeží v obchodech a dalších aktivit tradičně souvisejících s drogovou prohibicí ve městech západní Evropy.

Opiátové substituční programy ve světě se velmi liší. Konkrétní způsob provozu substitučního programu závisí na řadě faktorů jako stupeň obecného rozvoje životního prostředí tam, kde se nachází, vývoj systému zdravotní péče, prevalence a v neposlední řadě společensko-kulturní prostředí ve spolupráci s místními tradicemi.

Ve svědectví bývalého uživatele opiátů z Finska, které je součástí tohoto bulletinu, jsem zjistil, že v této zemi se prý nezdá neobvyklé, jestliže je osoba zapojená do substitučního programu nucena svléci se do naha před zdravotnickým personálem, aby ukázala, že nemá na povrchu kůže vpichy od jehel. Pevně věřím, že se jedná o naprosto nehumánní způsob. Trvá tato voyeurská zábava minutu nebo dvě, možná pět? Jsou kontrolované i genitálie? Není třeba se ptát, jak se takový člověk cítí.

Zdá se, že opiátové substituční programy se jako takové ocitly na křižovatce. Uživatelsky přívětivé programy harm reduction, které měly komunitě pomoci snížit napětí mezi jejími členy a pomoci lidem, kteří drogy potřebují k důstojnějšímu přežívání, se nyní odcizují svému základnímu poslání.

Je opiátová substituce léčbou v pravém slova smyslu, nebo je to “jen” forma harm reduction? Co je užívání drog – je to nemoc, nebo jen příjemný návyk? Odpověď je v oku pozorovatele. Z mého vlastního pohledu je základním problémem válka proti drogám a samotná prohibice. Programy opiátové substituce jsou důležité, ale musí být humánní. Se všemi osobami (pacienty a uživateli drog) v opiátových substitučních programech se musí zacházet se stejnou úctou, ať si své “zakázané” ovoce užívají, nebo ne.

Napsal Janko Belin

Zkušenosti bývalého uživatele opiátů

K tomu, abych napsal následující text jsem nedělal moc rešerší, ale vycházím ze svých vlastních zkušeností s předepisováním léků pro opiátovou substituční léčbu v několika různých zemích Evropy. Zaměřuji se na problematiku z finského pohledu, protože to je místo, odkud pocházím.

Na konci 90. let bylo ve Finsku předepisování opiátů pro účely substituce heroinu běžnými lékaři extrémně vzácné. Pro mnoho uživatelů bylo mnohem jednodušší letět do Paříže a navštívit francouzského lékaře, který se pak staral o všechny jejich potřeby týkající se lékařských předpisů pro opiátovou substituční léčbu. To bylo během pre-schengenské éry, takže nebyl žádný problém odletět z Paříže s léky legálně zpět do Finska. Pokud je mi známo, neexistuje žádný výzkum na toto téma, ale bezpečný odhad je, že alespoň 20 až 30% narkomanů závislých na opiátech z Finska často létalo do Francie, aby uspokojilo svou potřebu opiátů na předpis, a tak to pokračovalo po mnoho let. Tento typ cestovního ruchu se stal známý jako “Subutex-lety” a byl dokonce projednáván ve finském parlamentu.

Oficiální, státem organizované programy substituční léčby ve Finsku začaly přijímat více pacientů od začátku roku 2000. Předtím ve Finsku byli lidé závislí na opiátech zřídka zařazováni do substitučních programů a pokud ano, byli to narkomani v posledním stadiu, velmi staří nebo pacienti s HIV. Zapsal jsem se do finského programu v roce 2002 ve věku 25 let poté, co jsem se několik let spoléhal na recepty francouzských lékařů. Zároveň mnoho mých kolegů rozhodně nechtělo vstoupit do finského programu z důvodu velmi přísných léčebných postupů. Dodržel jsem všechno v léčbě včetně denního (7/7) vyzvedávání léků během prvních dvou let, vydržel všechny prohlídky léčiv na vyžádání a svlékání do naha při hledání stop po injekčním vpichu. Mnoho mých přátel i nadále cestovalo do ciziny pro svůj měsíční předpis na léky a nemuseli se podrobovat téměř žádné z těchto eventuálně ponižujících procedur.

V určitém okamžiku v roce 2002 se legální praxe předepisování léků pacientům z Finska ve Francii zastavila kvůli byrokratickým nařízením v rámci Schengenské dohody (viz: Schengenské úmluvy, článek 75). Většina finských nemocných na opiátové substituci “na volné noze” nyní změnila cíl svých cest nejprve do Estonska, a pak do dalších pobaltských zemí, kde bylo možné získat recepty na opiátové substituční léky. Ve většině případů se jednalo o buprenorfin (samozřejmě spolu s benzodiazepiny). Tato východní zdravotní turistika fungovala pěkných pár let až do roku 2007, kdy i pobaltské země vstoupily do schengenského prostoru.

Tak se mnoho finských narkomanů stalo mezinárodními pacienty v důsledku např. Pokynů pro současnou péči, kterými se většina lékařů řídí, i když je v nich uvedeno, že to je jen doporučení. V současné době je ve Finsku o mnoho více závislé populace v národních substitučních programech než ve srovnání se situací na počátku roku 2000, ale jedná se stále o velmi přísné programy a jsou v nich i pacienti na substituční léčbě závislosti na opiátech z jiných evropských zemí. Mnoho pacientů se přestěhovalo do zahraničí jen kvůli možnosti zařazení do lidštější substituční léčby.

Postavení lidské bytosti se zásadně liší v každé zemi. Ve Francii například pacient opiátové substituční léčby prostě dostal předpis jako jakákoli jiná skupina pacientů, a šel si do lékárny vyzvednout léky. Jiná situace je ve finských klinikách s opiátovou substituční léčbou. Například je tam zdravotní středisko, kde lékaři pracující v metadonovém programu nazývají léčbu “procedurou sociální hygieny”, což je velmi znepokojující. Zdá se, že v tomto středisku pacienti musí předem souhlasit, aby jim do metadonu přidávali antipsychotika, jinak je neuznají za způsobilé pro léčbu. Bylo by zajímavé porovnat nastavení a pravidla ve všech evropských zemích. Vím, že v mnoha evropských zemích má pacient v substitučním programu mnohem více svobody, než ve Skandinávii. Také kvalita předepisovaného metadonu by stála za srovnání.

V mém případě mi striktní pravidla prospěla. Přimělo mne k tomu, abych přestal brát drogy po deseti letech strávených v přísném národního programu. Je smutné, že substituční programy jsou dnes téměř příliš běžné a používají se v tolika případech. Dnes vím, že to bylo jako by někdo obalil mou duši igelitovou fólii a nutil mě žít především v hlavě, abych tak kompenzoval zjevný nedostatek citů a spojení se srdcem. Domnívám se, že pacienti v substituci neví o žádném lepším stavu žití. Přál bych si, že aby se našly peníze na oživení jejich duší. Pak by se možná i více lidí v těchto programech vyléčilo.

NOVINKY ZE SEKRETARIÁTU

Dva zástupci ENCOD se zúčastní festivalu San Canuto ve Fuerteventuře, Španělsko, od 16. do 18. ledna 2015.

ENCOD vám přeje pokojný a zdravý Nový rok!

Republish