Bulletin ENCODu o drogové politice v Evropě

č.78 – srpen 2011

Úvahy zjevného laika

Po třiceti letech osobní zkušenosti s rekreačním a posléze i léčebným užíváním konopí jsem si myslel, že jsem celkem dobře informován o národním i mezinárodním politickém dění v této oblasti.

Když jsem se však stal členem TUP (belgického konopného společenského klubu Trekt Uw Plant), seznámil se s organizací Encod a dostal šanci stát se členem jejího Řídícího výboru, musel jsem přiznat, že jsem byl opravdu naivní a poměrně neznalý toho, co se skutečně děje.

Ale také jsem si uvědomil, že stejně je tomu s milióny dalších občanů po celém světě. Jako nováček v této organizaci bych se rád dotkl některých bodů, které byste možná v pravidelném měsíčním bulletinu nečekali.

Zaprvé bych rád vyjádřil svůj obrovský obdiv a respekt k tisícům, možná desetitisícům lidí a organizací, které po celá léta celým svým srdcem pracují a snaží se hájit své zájmy a především práva svá a svých spoluobčanů, každý z nich svým vlastním způsobem.

Naš společný zájem souvisí s pojmem ‚drogy‘, zejména pak s obětmi tzv. ‚války proti drogám‘, tj. vezněnými, těmi, kteří přežívají s HIV/AIDS, s osobami kriminalizovanými v důsledku prohibice drog…

Během uplynulého měsíce jsem se ponořil do zpráv a spisů, abys si ujasnil své chápání toho, co se děje v oblasti oficiální drogové politiky, nejen v Evropě, ale i v globálním měřítku.

V mnoha zprávách o tomto tématu se neustále opakuje pojem ‚veřejné zdraví‘. Zastánci prohibice svůj postoj často obhajují tvrzením, že pokud by došlo k ‚povolení uzdy‘, mělo by to za násladek strmý nárůst poškozování ‚veřejného zdraví‘. Zkušenost nám nicméně ukazuje, že právě nelegálnost drog tvoří nejničivější faktor pro zdraví každého jednotlivce a tedy i pro ono ‚veřejné zdraví‘. Prohibice je také překážkou pro některé zřejmé prostředky na ochranu veřejného zdraví.

Mnoho lidí a organizací se zabývá komunikací a diskutováním globální strategie, která by přesvědčila národní a mezinárodní úřady, aby zvážily legalizaci a zastavení kriminalizace, stigmatizace a marginalizace uživatelů a drobných výrobců a distributorů. Jinými slovy, aby ukončily válku proti drogám.

Tito lidé se snaží navrhovat spravedlivou a efektivní drogovou politiku s proporciální pozorností věnované prevenci, informovanosti, transparentnosti a kontrole (abychom zmínili aspoň pár základních charakteristik). Tyto občanské snahy jsou vyvíjeny po mnoho let a znovu opakuji, klobouk dolů.

Mohli bychom předpokládat, že k přesvědčení politiků o nutnosti aplikovat rozdílnou drogovou politiku by stačilo analyzovat a sumarizovat všechny tiskové zprávy, prohlášení a studie posledních měsíců do jasného, prezentovatelného textu, což by politiky vedlo k jasnému závěru, že změna politiky je nezbytně nutná. Internetové blogy, fóra a sociální sítě ukazují, že veřejnost je připravena.

Ale to bychom opět pouze znovu a znovu štěkali u toho samého stromu.

Během svého měsíčního studia současné situace jsem zjistil, že v uplynulých 20 letech činili vysoce postavení členové naší společnosti prohlášení, dokonce i na kameru, v nichž společnost varovali před nebezpečími pokračující prohibice a ‚války proti drogám‘. Tato prohlášení se sice někdy dostala do zpravodajství, ale nikdy nevedla k jakékoli změně.

Pointou je, že musí dojít k dialogu.Všechny pohledy by měly být respektovány, ale každý dialog nakonec musí dříve nebo později vést ke konkrétní akci.

Pokaždé, když se nám zdá, že byl učiněn krok směrem k moderní drogové politice, pokaždé, když zahlédneme jiskru světla na konci tunelu, dojde na poslední chvíli k úpravě nové politiky tak, aby sloužila jakýmsi ideologicky zabarveným zájmům jistých organizací či zájmových skupin, což má za následek faktické vymazání změny v přístupu, ve kterou doufáme. Často musíme začínat znovu od úplného začátku.

Nemám připraveno řešení pro tyto neúspěchy, snad kromě svého přesvědčení, že ne všechny akce je nutno po dobu vyjednávání přerušit.

Jelikož posledních 20 let vyjednávání ukázalo, že rozhodnost a kuráž politiků pokročit v procesu ukončení války proti drogám je a zřejmě i bude značně nedostatečná, zdá se mi být jasné, že věci musí vzít do rukou občané.

Je pochopitelné, i když je to škoda, že je i nadále obtížné mobilizovat více uživatelů konopí v různých evropských zemích k vytváření konopných společenských klubů jako způsobu, jak vyjádřit hlediska zasažených občanů a ukázat jejich řešení pro regulaci a přijetí užívání drog ve společnosti.

Podle mého názoru jsou tyto organizované občanské spolky průkopníky k dosažení míru ve ‚válce proti drogám‘.

Louis Everaerts

Republish