ENCOD BULETIN O DROGOVÉ POLITICE V EVROPĚ

Č. 62 BŘEZEN 2010

Hlava 22

V tomto čísle budu zmiňovat dvě aktuální témata.

Zaprvé, slyšení u Europarlamentu (23. února) a setkání komise pro drogy a narkotika ve Vídni (8. – 12. března) jasně ilustrovaly situaci Hlavy 22, situaci kolem rozhodovacího procesu EU i OSN, pokud přijde na otázku drog. (Hlava 22 je román od Josepha Hellera, který pojednává o absurdní moci byrokracie. Pozn. překl.)

Zadruhé je tu otázka, jaká bude pozice ENCOD v nadcházejícím období, v hlavních městech zemí, v Evropské unii v Bruselu a v OSN ve Vídni.

25. a 26. února jsem reprezentoval ENCOD na setkání v Budapešti organizovaném HCLU (Hungarian Civil Liberty Union – Maďarská unie občanské svobody) k prodiskutování kooperace a plánů skupin, snažících se ukončit drogovou prohibici. Přítomné byly organizace Eurazijská síť snižování rizik (Eurasian Harm Reduction Network), Mezinárodní síť lidí užívajících drogy (International Network of People who Use Drugs), Release, Pouliční právníci Dánska (Street Lawyers Denmark) a Transform. Myšlenka organizace velké evropské konference byla zavržena, protože by to nejspíše znamenalo přesvědčování již přesvědčených. V nadcházejícím období se chceme soustředit na koordinování kampaní, obranu lidí, upozorňování na problémy a na obranu proti propagandě. Jeden z cílů této skupiny je vytvořit téma kampaně obecné povahy, které bude použitelné ve všech zemích, ale také ho přizpůsobit veřejným postojům, politické realitě a specifickým národním tématům.

Mnoho informací již bylo prezentováno při setkání CND (komise OSN pro drogy a narkotika) v březnu. Nebylo jednoduché pochopit, co se tam stalo, ale brzy bylo jasné, že nic skutečně důležitého nebylo v sázce. Nejdůležitější “výsledek” CND 2009 byl neočekávaně masivní veřejný projev nesouhlasu. To vedlo k historickému vyjádření k tématu snižování rizik prezentovaném Německem jménem většiny zemí EU a několika zemí neevropských. Současný světový konsenzus ve věci drog byl poprvé rozdrcen veřejně.

Dobré zprávy stran CND jsou, že tato situace se stala institucionalizovanou. Nesouhlas se prohloubil a zesílil. USA se ze svých pozic stáhli více slovy, než činem, ale tvrdá linie prohibicionistických zemí byla štafetově převzata neformální koalicí Ruska, Japonska, Číny, Pákistánu, Malajsie, Nigérie a Kolumbie. Tyto země požadují ještě tvrdší represi, zatímco většina zemí EU a velká část latinsko-amerických zemí (tzn. Celá Amerika bez USA a Kanady – pozn. překl.) jsou otevřeně kritické k současné politice a požadují liberálnější přístup.

Znovu a znovu v jakémsi rituálu CND proti sobě vystupují země s opačnými názory a standardizovanými argumenty. Toto většinou končí kompromisem, který mění málo nebo vůbec nic, případně ústí v „rozhodnutí“ sledovat další výzkum.

Poslední možnost nastala, když Japonsko chtělo přidat konopná semena na seznam zakázaných produktů. Německo s několika dalšími zeměmi proti tomuto vystoupili, protože neviděli prodej semen jako takový problém a nechtěli omezovat trh s produkty konopného průmyslu. Konečné rozhodnutí bylo studovat problém, aby se zjistilo, kde skutečně leží problém a jaké je reálné riziko konopných semen. Pokud vím, tak celkový výsledek nepovede k plošnému zákazu distribuce konopných semen. Mnoho zemí má obavy, že takový krok by napáchal více problémů, než kolik jich může vyřešit.

Můj závěr je, že jsme v situaci Hlavy 22. V diskuzi o drogách na úrovni národních hlavních měst jsme odkazováni na nadnárodní organizace. Jako mantra vypadají prohlášení, že nic nemůže být změněno bez souhlasu Bruselu a Vídně. Zároveň když navrhujeme změny v EU (v komisi i v parlamentu) a v OSN, jsme odmítáni na základě mandátu těchto organizací, takže dokud nějaká země přímo nepožádá o změnu drogových zákonů (jediná výjimka byla otevřená stížnost Bolívie na zákaz tradiční konzumace kokových listů), nemohou takové požadavky vzít na vědomí.

Některé organizace s nejlepšími úmysly vložily svoji naději a očekávání zlepšení v nové mezinárodní usnesení, ve kterém budou plně implementována lidská práva a bude počítat s programy snižování rizik.

V situaci, v jaké se nyní nacházíme, bude jednodušší a účinnější se sjednotit a pracovat na zborcení zbytků starých mýtů.

Následující text je míněn jako podklad pro diskuzi uvnitř ENCOD a hlavně pro lobující skupinu. Vaše názory můžete zasílat na lobby@encod.org (pokud nejste členy lobující skupiny a chce jimi být, podívejte se sem)

Ve snaze o vylepšení našeho poselství a v souladu s „budapešťským řešením“ jsem zformuloval několik obecných témat k uvedení do diskuze, která mohou být kombinována s argumenty odpovídajícími místním a oblastním problémům a situacím.

1. Drogová prohibice musí být rozeznána jako porušování základních lidských práv. Užívání drog s sebou nese skutečná zdravotní rizika, ale tato rizika je třeba ošetřit programy snižování škod, ne plošným zákazem. Prohibice je zbytečný a drahý postup, který nechává kontrolu drog na mafiích.

2. Mezinárodní drogové konvence nikdy nestály na vědeckých základech. Prvotní předpoklad je, že prohibice sníží jak společenskou objednávku drog, tak jejich dodávku.

3. Nyní je jasné, že tento předpoklad je chybný. Úroveň užívání drog a závislosti na nich má vykazuje žádnou nebo pozitivní korelaci s mírou prohibice a mírou vládního vměšování obecně (pozn. překl. pozitivní korelace znamená čím víc, tím víc). “Report o globálních trzích s nelegálními drogami 1998-2007” (krátká verze), editován Peterem Reuterem a Franzem Trautmannem, publikován evropskou komisí v březnu 2009 nám tento názor jen opět potvrdil.

4. Z toho můžeme vyvodit důležitý závěr. Není třeba se bát explozivního nárůstu počtu uživatelů drog, pokud zavedeme kontrolovanou distribuci. Zkušenosti z Nizozemí (konopí) a Portugalska (s úplnou dekriminalizací užívání a držení pro osobní potřebu) toto potvrdily.
(pozn. překl. Naopak v Nizozemí je užívání jak tvrdých, tak lehkých drog na jedné z nejnižších úrovní v Evropě)

5. Na druhé straně prohibice způsobuje konstantní a enormní poškozování zasažených jedinců i celé společnosti. To všechno bez jakýchkoliv (byť historických) pozitivních výsledků.

6. Snaha liberalizovat národní drogovou legislativu je systematicky blokována odkazováním na mezinárodní drogové úmluvy. Používání mezinárodní prohibice je standartně legitimizováno slovy o globální shodě, přestože v posledních desetiletích pod vládou OSN a (v našem případě) EU postupně sílí odpor vůči takovýmto praktikám.0

7. Současná situace znemožňuje jednotlivým zemím stanovit zákony, tak jak chtějí podle vlastních dlouhodobých zkušeností s praktickou i experimentální oblastí drogové problematiky.

8. Situace je taková, že mezinárodní smlouvy o drogách jsou již tzv. mimo mísu, ale, což je horší, jsou překážkou pro další rozvoj.

9. Mezinárodní drogové úmluvy již nesmí sloužit jako základna pro národní (a už vůbec ne pro mezinárodní) zákony a nařízení. Globální systém „kontroly“ drog musí být nahrazen zákony jednotlivých států. Lze bezpečně předpokládat, že tyto zákony budou vytvořeny v úzké spolupráci s okolními zeměmi, ale (což je podstatné) nebudou na nich záviset.

10. Dekriminalizace a legitimní kontrola drogové trhu se musí dostat do politických programů.

Fredrick Polak

Přeložil : berrea

Republish